Surf Chick´s Diary

Je zima!!! Tedy....datumově.  Právě mi skončilo dvoutýdenní antisociální období, které potřebujeme po sezóně úplně všichni (říkejme tomu odpočinek). Většinou ty dva týdny prosedím doma a proháčkuju, ale bylo tak krásně, že jsem to doma nevydržela a ta deka bude opravdu hotová až v roce 2020. Letos jsem svých 14 dní strávila doháněním restů a věcí, na které v sezóně není čas. Boty k obuvníkovi, zašít mikinu, přeházet kompost, přesadit kytky, zavařit lilky, jít si zaběhat, vytrhat si obočí, naučit to nový vyděšený štěně alespoň dát pac a trochu si zasurfovat. Ufff, hotovo. Teda až na to štěně, to sice dát pac zvládne, ale do vzduchu a v bezpečné vzdálenosti cca 5ti metrů ode mě. Sezóna byla úžasná, báječná, skvělá a plná. Díky, díky, díky          Díky. vám všem, kdo jste si s námi přijeli dát pár lekcí, západů slunce, zmrzlin a večeří. vám všem, díky kterým jsem se opět vznášela pýchou, jak vám to na lekcích šlo vám, co jste nepřijeli za surfingem a n

Druhý den v Maroku jsem vstala brzy a udělala snídani na terase, kluci instruktorští byli unešení, prý jsem jim chyběla. Jeli jsme na vlny na sever. Na místo, kde snad ještě nikdy neviděli surfaře. Celá vesnice sledovala, jak projíždíme, děti vybíhaly ze školy a běžely s námi skoro až na konec ulice. Bylo to úplně jako z nějakého dokumentu. Hliněné domy, kozy a velbloudi, doutnající pece na chleba, všude děti a korpulentní dámy v zástěrách sledující nás ze zápraží.  Když jsme dorazili na pláž, zjistili jsme, že budeme muset ještě pár hodin počkat, než se vlny začnou lámat na tom správném místě.  Vytáhli jsme pruty, že si zatím zkusíme ulovit nějakou rybku. Já jsem si vybalila foťák a šla se projít po pláži. Najednou se na dokonale vyleštěné staré motorce přiřítil přímo ke mě marokánec. Začal hrozně mávat rukama a něco křičel.  Marokánci umí jen francouzsky a to zase neumím já, takže jsem jen zůstala stát a koukat na něj. Jemu to ale vůbec nevadilo, křičel na mě z

Firma měla za sebou první léto, první černé mraky nad sebou a vztah tedy pekelně skřípal.  Okamžik, kdy se ten domeček z karet zhroutí je jen pár měsíců od nás. Ale nejdříve...nejdříve letím na zimu do Maroka.  Po prvním prosurfovaném létě v Portugalsku mi bylo jasné, že bez vln to u mě už nepůjde. Ale jak se k těm dalším vlnám dostat?  První ráno před domem Financí na pobyt moc nebylo. Naštěstí jsme si během léta na sebe s majiteli surfové školy v Sagresi zvykli a tak mě požádali, abych jim v Maroku pomohla s organizací surfcampu. Ha! Dvě mouchy jednou ranou! Můžu být v Maroku pro naše hosty, nabídnout jim další destinaci a zároveň mi to neudělá díru do kapsy. A tak jsem 4.12. seděla v letadle směrem Afrika. Jiný kontinent, jiná kultura, další jazyk, kterému nerozumím, to byl docela skok ze zóny komfortu. Jako před každým letem jsem se s každým v duchu rozloučila, poděkovala a slibovala, že jestli tenhle let přežiju, budu už napořád jenom hodná.  Po přistání si mě vy

Portugalsko v zimě není pro každého. 90% cizinců, kteří tu žijí přes léto na zimu utíká do teplých krajů, nebo na hory. My, co jsme tvrďáci a rozhodli jsme se tu žít nastálo, máme depresi. Tak, jak máme od února do listopadu plné ruce práce a na nic jiného než nezbývá čas, tak nemáme od listopadu do února vůbec co dělat. Většinou je jasno, okolo 15ti stupňů a vlny jsou jako z magazínu. Třímetrovky, někdy i větší, ale skoro všechny jen na dívání. Proč? No protože větry! Nejčastěji nám fouká orkán ze severu, ze kterého chytnete angínu po 5ti minutách. Nedá se vůbec být venku. Severák, neboli nortada nám sice fičí z boku na nejobvyklejší směr příboje, ale vlny ničí tak, že surfujete spíše na rozdivočelé řece, nebo trávíte hodiny pádlováním proti silným proudům. A jakmile vylezete z vody zmrznete.  Také nám fouká východní teplejší vítr , který nám krásně otevírá vlny (tzv. Offshore), ale zároveň, když je ho moc, tak je zastavuje. A v zimě ho fouká moc. Pak má

V době, kdy jsem odjela na první sezónu do Portugalska jsem studovala angličtinu a španělštinu na univerzitě, měla dlouhodobý vztah, hodně přátel, štěně australského ovčáka a začínající firmu. Po čtyřech měsících, kdy jsem pro změnu odjížděla na zimní sezónu do Maroka jsem měla už jen tu firmu a jeden kufr. A hrozně velký, šťastný oči.   první noc v Maroku První, co začalo během mé první sezóny v Algarve skřípat, byla firma . Ono teorie a praxe mezi sebou mají ohromnou propast a co se zdá z ČR jako skvělý nápad v Portugalsku nemusí vůbec fungovat. Postupně jsme za běhu zjišťovali, co znamená podnikání v zemi, kde je téměř vše jinak, kde se nehraje na čas, kde jsou jiné zákony a samozřejmě, kde téměř nikomu nerozumíte. Co si budeme, jednoduché to není, ale nemožné také ne. Hodně práce, hodně studia a především trpělivost. Toho posledního vážně minimálně pytel. O tom, jaké komplikace nás hodně překvapily si počtete někdy příště, protože to je na další článek o dvace

Ono to není jen tak skočit do vody a pádlovat. Ono se to totiž musí všechno připravit. Okolo deváté jsem stepovala před kanceláří a netušila, co mě čeká. Z předešlého dne jsem už věděla, že mi nejspíš nic smrtelného nehrozí, přesto jsem (opět) byla rozklepaná.  Sešlo se nás dvanáct. Osm holek, tři kluci z Německa a já. Instruktoři si nás po jednom volali a rozdělovali neopreny podle velikosti. Osm velikostí XS holčících, velikosti pro veliký ramena klučičí a k tomu jedno eLko, prosím. Následovala diskuze o vhodných velikostech surfboardů. Ta většinou začíná dotazem, kde kdo a kolikrát už surfoval. Proběhlo nějaké Bali, sem tam Fuenteventura, Sri Lanka, jižní Amerika i Austrálie a pak taky naštěstí párkrát “Nikdy”. Uf. Byli jsme 3 v začátečnickém kurzu. Nejdříve si prkna vybírali zkušenejší surfaři. Před očima mi jezdila krasná prkna snad všech barev, krátká, delší s hladkým povrchem, jedno měla na sobě namalovanou duhu, to jsem hrozně moc chtěla.... Mě přijelo pěnové monstrum

Asi po měsíci úspěšného vyhýbání se lekcím si mě zavolal Rui. Rui je majitel naší zpřízněné školy, certifikovaný instruktor, který naučil surfovat už hodně dřev.  Nejspíš se potřeboval zbavit přebytku trpělivosti, protože mi drsně oznámil, že pokud nebudu mít na sobě neopren do pěti minut, končí spolupráci… v tu chvíli jsem vážně zauvažovala o ukončení podnikání. Samozřejme jsem si (asi jako 50% studentů) oblékla neopren zapínáním dopředu. Rui se smál, dobrý. Stála jsem sama před kanceláří nasoukaná v minimálně o tři velikosti menším neoprenu, klepala se mi kolena a okolo mě jezdila auta přesně s těmi surfaři, jejichž techniku jsem denně jezdila fotit. Moc jsem je nevnímala, plně mě zaměstnával můj žaludek. Přemýšlela jsem, jestli půjdu nervozitou zvracet teď, nebo až za pět minut a čekala, až si Rui v klidu dopije svoji kávu, rozhodne se, že se mu už nikam nechce a já si budu moci ten neopren sundat a jít v klidu na uklidňující litr vína. Nastartoval auto a já jsem chytla záchv

Surf School s.r.o. byla dlouho jen velkým snem. Vlastně spojením snů dvou. Zatímco já jsem si snila o cestovní kanceláři, zařizování dovolených a odpočinku našim hostům, můj tehdejší  partner snil o surfování. Já jsem každé léto vyjížděla na letní prázdniny do ciziny pracovat, starat se o hosty a učila  se cizí jazyky. On zatím plánoval, jak budeme sjíždět vlny a ladil detaily. Jako spojení obou našich snů jsem založila společnost Surf School CZ.  Myslím, že jsem v tu chvíli byla jedinou majitelkou společnosti zabývající se surfingem, která nikdy v živote nestála na jakémkoliv prkně. Jenže pak se nám ten sen trošku zkomplikoval..… Když jsem přijela v červnu do Portugalska, jezdila jsem na pláže fotit jak probíhají lekce, okukovat surfaře (myslím techniku surfování, samozřejme :P ) a pracovat na webových stránkách. Surfovat jsem se bála. Voda ve mě od malička vyvolávala paniku. Jediný styl, který až doteď ovládám jsou prsa s hlavou nad vodou. Nejsp

Vypadá to, že to opravdu tak má být a blog se má narodit. Ikdyž už mu pár pokusů předcházelo, tentokrát je to na vážno. Jsem si tím úplně jistá, skálopevně přesvědčená. Ale od začátku… Tohle jsem já.                Jmenuji se Silvie a pokud se pro něco nadchnu, jdu do toho naplno! Tím, pro co se rozhodnu, tím žiji. Podrobuji tomu úplně všechno. Dny i noci nemyslím na nic jiného. Má to budoucnost, potenciál, všechno potřebné pro úspěch, mám vizi!!! ...a trvá to přibližně týden. Asi není úplně normální začínat budoucí nejčtenejší blog na české blogové scéně sebekritikou, ale já jsem klidnější, když už na začátku víte, co ode mě čekat. Jestli se totiž na čas (nebo navždy) odmlčím, nebudete se muset bát. Nic se mi nestalo, nepořídila jsem si nečekaně paterčata a už nemám čas na psaní, ani jsem nekývla na job snů a necestuji po nejzapomenutějších místech světa, která jsou až tak zapadlá, že je tam internet neznámou (ikdyž…). Nejspíš jedno