Příspěvky

Nechci pytlík! Não quero saco! část 1.

Obrázek
Že plasty škodí matičce zemi víme všichni, že dlouhé dovážení potravin jí škodí též, to víme snad také všichni.... my ano, ale co taková portugalská babička?



Změna? Ježišmarjá! Žiji na vesnici. Tedy přesněji žiji na pravé portugalské vesnici, kde se v neděli loví kanci a střílí ptáci, kde se místo sekačky vypustí krávy a kde se víno stále šlape bosýma nohama. A konečně letos už tu nejsem nejmladší. Pokud místní zemře v 70ti letech, všichni se diví, že zemřel takhle mladý. Babička  pana G. zemřela loni, bylo jí 103 let, žila sama a starala se o zahradu, jeho chůvě je 100 let a stále čiperka. Tady se prostě žije déle. A žije se venku. A pracuje se tvrdě. A hodně se pamatuje, třeba že se za pytlíky muselo platit. A taky se tu trpí všeobecným odporem ke změnám! Nebuď hipík!  Proto pokud nechcete používat pytlíky, koukají se na vás hodně podezíravě (vždyť ten pytlík je zadarmo!) a jste rovnou za hipíka. Tady za hipíka být nechcete! Tady je nemají rádi, protože parkují karavany v národním par…

Jak se vysvětluje štěstí

Obrázek
Minulý článek jsem psala o probuzení doma, o klidu, o tichu a o pocitu bezpečí. Tak tahle fáze byla fajn. Ono se dá pěkně probouzet, ale pak přijde poledne. Ranní všeobjímající mlha ustoupí a začne ostré světlo. A v hlavě to zase začně bzučet.
Co si budeme nalhávat. Samozřejmě, že jsem si to představovala jako Hurvínek válku. V tom svém opojení z nového domova, v tom svém měkoučkém pocitu bezpečí jsem trochu pozapomněla na realitu a na to, že prostě nejde jen tak si levitovat a dávat věcem čas. Spousta věcí si časem sedne a vyšumí, spousta ale potřebuje dořešit a pár z nich i dost radikálně.
A tak to zase začalo skákat jedno přes druhé, pěkně od začátku.



Studium byla jedna z věcí, která vyšuměla sama. Prostě nedorazit na postupovou zkoušku bylo asi to nejjednodušší. Vysvětlit to rodičům, kteří velmi dbají na kvalitní vzdělání bylo složitější.

Jsem od přírody kombinátor. Když mám z něčeho strach, představím si všechny možné situace a vymýšlím, jak na ně co nejlépe zareagovat tak, abyc…

Jak se budí princezny.

Obrázek
Ráda se probouzím. 

Abyste mě dobře pochopili, nerada se budím brzy, ráda se dlouze probouzím sama od sebe.  Mluvím o takovém tom probuzení, kdy vás šimrá paprsek slunce na nose, kdy se zhluboka nadechnete, protáhnete se a pomalinku otevřete oči. Těch kouzelných 5 minut před tím, než zjistíte, že jste zaspali a zkazí vám to celý den  než se opravdu probudíte.  Mám ráda svoje rituály při probouzení. Dávají mi pocit známého, pocit bezpečí. Na druhou stranu díky nim poznám jakoukoliv výchylku od normálu.  Ovšem tohle ráno bylo všechno, jenom ne známé a normální.

Bylo září a slunce mi svítilo do nedovírajících se oken polorozpadlého domu, který jsem měla pronajatý za nehorázný peníz. Dům byl v industirální zóně a pokaždé, když okolo projel náklaďák, celý se chvěl a zvětšovala se mu ohromná prasklina ve zdi. Měl podmáčené zdi, nešly mu zavřít vchodové dveře a odpady  páchly metanem tak, že jsem občas pochybovala, jestli nejsem náhodou už permanentně trochu přiotrávená.



To ráno mě ten meta…

Jeden takový zimní čtvrtek.

Obrázek
To je tak, když si naplánujete celý den před počítačem a pak vám dojde, že je čtvrtek. 
Každý čtvrtek, mezi 10. až 11.h ráno přivážejí na trh čerstvý kozí sýr a ovčí tvaroh. Teď ho mají málo, takže se na něj stojí fronty. Takže tam prostě musím a to hned!  Dnes jsem byla už osmá, čekala jsem jen 40 minut. 




A když už tam jedu, bylo by hodně neslušné neozvat se Terce, jestli by nechtěla ochutnat... nebo třeba kdyby chtěla jít na kafe?


Takže se vracím domů po kafi, které se zvrhlo v oběd ve čtyři odpoledne a cítím se provinile.





Musím samozřejmě ještě do sadu pro pomerače, jinak by ráno nebyl džus. 
Jo a ještě dát vyprat jednu pračku protože jeden den prostě musí začít pršet, tak dokud to schne...no, prostě musím, to se nedá nic dělat.
V šest si konečně udělám čaj a sednu si k počítači. Asi v půl sedmé se konečně dokáži soustředit. 
Kocour mi škrábe na dvěře. Bafáme na sebe, honíme se a skáčeme po gauči (ano, oba dva). Je to fakt prča. 

NE! A dost! Vážně už musím něco dělat. 

Právě se z …

Díky!!! tisíckrát!!!

Obrázek
Je zima!!! Tedy....datumově. 
Právě mi skončilo dvoutýdenní antisociální období, které potřebujeme po sezóně úplně všichni (říkejme tomu odpočinek). Většinou ty dva týdny prosedím doma a proháčkuju, ale bylo tak krásně, že jsem to doma nevydržela a ta deka bude opravdu hotová až v roce 2020.
Letos jsem svých 14 dní strávila doháněním restů a věcí, na které v sezóně není čas. Boty k obuvníkovi, zašít mikinu, přeházet kompost, přesadit kytky, zavařit lilky, jít si zaběhat, vytrhat si obočí, naučit to nový vyděšený štěně alespoň dát pac a trochu si zasurfovat. Ufff, hotovo. Teda až na to štěně, to sice dát pac zvládne, ale do vzduchu a v bezpečné vzdálenosti cca 5ti metrů ode mě.
Sezóna byla úžasná, báječná, skvělá a plná. Díky, díky, díky


         Díky. vám všem, kdo jste si s námi přijeli dát pár lekcí, západů slunce, zmrzlin a večeří.
vám všem, díky kterým jsem se opět vznášela pýchou, jak vám to na lekcích šlo
vám, co jste nepřijeli za surfingem a nakonec s námi prosurfovali dva týdn…

Marocká zima - část 2. vlny, ryby a Bubaka

Obrázek
Druhý den v Maroku jsem vstala brzy a udělala snídani na terase, kluci instruktorští byli unešení, prý jsem jim chyběla.
Jeli jsme na vlny na sever. Na místo, kde snad ještě nikdy neviděli surfaře. Celá vesnice sledovala, jak projíždíme, děti vybíhaly ze školy a běžely s námi skoro až na konec ulice. Bylo to úplně jako z nějakého dokumentu. Hliněné domy, kozy a velbloudi, doutnající pece na chleba, všude děti a korpulentní dámy v zástěrách sledující nás ze zápraží. 
Když jsme dorazili na pláž, zjistili jsme, že budeme muset ještě pár hodin počkat, než se vlny začnou lámat na tom správném místě.  Vytáhli jsme pruty, že si zatím zkusíme ulovit nějakou rybku. Já jsem si vybalila foťák a šla se projít po pláži. Najednou se na dokonale vyleštěné staré motorce přiřítil přímo ke mě marokánec. Začal hrozně mávat rukama a něco křičel. 


Marokánci umí jen francouzsky a to zase neumím já, takže jsem jen zůstala stát a koukat na něj. Jemu to ale vůbec nevadilo, křičel na mě z plných plic a každých 5vt…

Marocká zima - část 1. příjezd

Obrázek
Firma měla za sebou první léto, první černé mraky nad sebou a vztah tedy pekelně skřípal.  Okamžik, kdy se ten domeček z karet zhroutí je jen pár měsíců od nás. Ale nejdříve...nejdříve letím na zimu do Maroka.  Po prvním prosurfovaném létě v Portugalsku mi bylo jasné, že bez vln to u mě už nepůjde. Ale jak se k těm dalším vlnám dostat? 
Financí na pobyt moc nebylo. Naštěstí jsme si během léta na sebe s majiteli surfové školy v Sagresi zvykli a tak mě požádali, abych jim v Maroku pomohla s organizací surfcampu. Ha! Dvě mouchy jednou ranou! Můžu být v Maroku pro naše hosty, nabídnout jim další destinaci a zároveň mi to neudělá díru do kapsy. A tak jsem 4.12. seděla v letadle směrem Afrika. Jiný kontinent, jiná kultura, další jazyk, kterému nerozumím, to byl docela skok ze zóny komfortu. Jako před každým letem jsem se s každým v duchu rozloučila, poděkovala a slibovala, že jestli tenhle let přežiju, budu už napořád jenom hodná.  Po přistání si mě vyzvedli kluci instruktorští před halou …